Jdi na obsah Jdi na menu
 


O POROZUMĚNÍ, TOLERANCI A VŠEM MEZI NÁMI IV.

29. 4. 2014
20. 8. 2012
O POROZUMĚNÍ, TOLERANCI A VŠEM MEZI NÁMI IV.
  
Nedávno jsem si se zájmem přečetl článek v Pastorace.cz „Vystoupit z církve?“. Uvádím zde stránku, kde jsem tento článek našel, aby si případní zájemci mohli také přečíst, co ve mně vzbudilo emoce, vyvolalo mnoho otázek a inspirovalo k tomuto psaní.
  
 http://www.pastorace.cz/Clanky/vystoupit-z-cirkve.html
      
Nutí mně to vše k zamyšlení. Církev jako taková vede lidi k pokoře, k zamyšlení se nad sebou samým, ale také jinými slovy rozdání se druhým. Jak to je doopravdy? V televizi se ozývají hlasy, že pokud se církvi u nás v Čechách dá, o čem se v současné době rozhoduje, pak to nedostane církev jako taková, ale Vatikán. A zase je zde ta otázka pokory a bohatství! Na jednu stranu slyšíme a čteme o pozemských statcích, o tom jak Ježíš žil skromně, ale jak se chová církev v čele s papežem a Vatikánem? Na jedné straně se shromažďuje obrovské jmění a majetky. A na straně druhé se říká věřícím, žijte pokorně a rozdejte se. Dejte nám co možná nejvíce. Co můžete. No nevím. Nepůsobí to na mně dobře. Jak se již ve jmenovaném článku píše, té paní všelicos na církvi vadí. To asi každému. Mně také. A není každý kněz takový, aby svým jednáním a přístupem oslovil a inspiroval všechny lidi ze svého okolí. A nejen to, je také mnoho lidí, kterým čas spíše chybí. Pak je pro ně mše svatá úžasným zklidněním. Skoro pomocí. Ovšem dá se celkem spolehlivě rozumět tomu, že si církev vytváříme sami. A jací jsme my, taková je i církev. Jenže je tomu opravdu tak? Papež, biskup, farář, jsou to lidé z našeho středu. Čím by byli bez nás. Co by se stalo? Přišli by jsme snad o něco? Pomineme-li odpuštění, rozhřešení, které dostáváme od farářů, já si myslím, že ne. Ano, jde o úhel pohledu. Jde také o velikou míru tolerance. Jenže tolerance má pro mnoho z nás také mnoho podob. Jakou? Můžete odtušit z předchozích článků zde napsaných. Ocituji pro zamyšlení jednu z vět zmiňovaného článku na Pastoraci.cz, „Jiní se domnívají, že mohou věřit v Boha i bez toho, že by byli členy církve.“. A já se ptám. Není to trochu sobecké, že věřící musí být členem církve? To člověk nemůže bez církve věřit v Boha? Domnívám se, že aby člověk věřil, nepotřebuje k tomu církev, ale především své vlastní přesvědčení. Vlastní přesvědčení protože jinak by někoho kopíroval, jinak by někomu „podléhal“, nebyl by svůj. Nemohl by opravdu věřit. Možná by byli nebo jsou takoví lidé nebezpeční. Jak jinak si to vysvětlit? Bůh nám dal možnost vlastní úvahy, vlastního rozhodování a není náhodou podmínka příslušnosti v církvi zavádějící? Tato podmínka ukazuje na podrobování si lidského uvažování. Kdo máte na to právo? Musí tedy být věřící členem církve? Je to velmi složité a diskutabilní. Lidé vstupují do církve z přesvědčení, ale co se stane, když dojdou poznání jako ona paní. Znechutila si snad, ona paní příslušnost k církvi? Také jsem byl několikrát na rozcestí, zda jdu správným směrem. Ale převážila míra tolerance a úsudek velel, „jsou to názory jejich, ne tvoje!“. A mají-li to tito lidé jinak, pak není třeba se zlobit, ale také nechci být odsuzován a posuzován člověkem. Na to máme někoho jiného. Někoho komu věříme. A ten nám dal ten úžasný dar vlastní úvahy a vlastního rozhodování. Nechápu, proč jsou zatracováni ti, co se odlišují. My je nemáme co soudit. Oni se budou zodpovídat, ale ne nám! Takže, učme se navzájem toleranci a vzhlížejme k Ježíši, poslouchejme jej a snažme se jej vyslyšet svými činy ne krutostmi k druhým.